Ahoj, jmenuji se Pepa Hladík, je mi 20 let, mám diabetes 1. typu a jsem profesionální cyklista. Už od mala jsem aktivním sportovcem. Dělal jsem závodně lyžování, hokej, florbal a cyklistiku a nezávodně dalších několik sportů. K tomu mě vedli rodiče, jelikož mamka byla profesionální cyklistka a táta je až do teď aktivním sportovcem. A teď bych začal téma, o kterém tento článek vlastně je. Diabetes. Ve 14 letech mi byl diagnostikován diabetes 1. typu a samozřejmě se k tomu pojí i pár měsíců před zjištěním této nemoci. I přes mou vysokou fyzickou aktivitu jsem byl vždycky zavalitější postavy, ale myslel jsem si, že z toho vyrostu. Taky že ano, ale tohle jediné by mě a mé rodiče rozhodně k žádné nemoci nevedlo. Nicméně se k hubnutí přidalo i nadměrné pití tekutin a s tím jde ruku v ruce i velká potřeba chodit na toaletu. Poslední dny před zjištěním cukrovky jsem vypil denně kolem devíti litrů tekutin a chodil snad každých 20 minut čůrat. Teta se na mě tenkrát podívala a došlo jí, že není něco v pořádku. Druhý den mi děda, který má diabetes 2. typu, změřil cukr a vyskočilo na mě číslo 31 mmol/l. V tu chvíli to bylo jasné. Došel jsem si sbalit věci a vyrazil jsem s mamkou do nemocnice.
Doktorka mi tenkrát řekla, že musím s cyklistikou skončit, ale s tím jsem se úplně smířit nechtěl a tak jsem začal trochu hledat na internetu. Zjistil jsem, že existuje profesionální cyklistický tým složený pouze z diabetiků 1. typu. Začátky nebyly úplně jednoduché, ale věděl jsem, že to musím zvládnout, když to zvládnou i jiní. Po nějaké době se rodičům povedlo dostat mě, podle mého názoru ke světové kapacitě přes léčbu diabetu, panu profesoru Šumníkovi. Do FN Motol. Díky němu jsem se dostal zpět do závodního, cyklistického světa. Zajel jsem asi nejlepší sezonu zakončenou titulem mistra republiky v XCE. Bohužel to bez komplikací také úplně nebylo. Myslím si, že to spousta dospívajících zná. Přišly na mě takové mental breakdowny, které obsahovaly mimo jiné i ignoraci diabetu. Musel jsem být i hospitalizován na týden v nemocnici, aby mě doktoři srovnali a promluvili mi do duše. Pevně doufám, že jsou tyhle stavy definitivně za mnou, protože špatně kompenzovaný diabetik, to není pro tělo nic dobrého.
Momentálně je vše, jak má být. Mám dobrou kompenzaci, normálně trénuju a jsem schopný fungovat i díky neustálému vyvíjení medicíny, jako téměř normální člověk. Samozřejmě, že si musím stále píchat inzulín, hlídat si hladinu cukru, i když tohle je už díky kontinuálnímu měření mnohem snazší. Všechno se to ale dá zvládnout i při vrcholovém sportu. Jsem moc vděčný paní Kateřině Laštovkové, která založila Nadační fond, který bude informovat a edukovat o diabetu nejen diabetiky, ale také školy, školky a všechny ostatní, protože diabetes patří, zatím, mezi nevyléčitelné nemoci, které tady s námi ještě pár let budou.