Když byly Honzíkovi čtyři měsíce, začala jeho nečekaná cesta. S mírně zvýšenou teplotou jsme navštívili pediatričku, která nenašla žádné známky nemoci, a tak nás odeslala na ORL. Večer se však Honzíkovo dýchání zrychlilo, což přisuzovala prořezávajícím se zoubkům. Byl nespokojený a chtěl být neustále v náručí.
Obavy z minulých zkušeností s lékaři a nedostatek hlídání pro staršího syna nás vedly k rozhodnutí počkat do rána. Ale noc byla náročná; Honzík zvracel a ráno vypadal velmi špatně. Jeho stav se rychle zhoršoval, a tak jsme okamžitě vyrazili zpět k pediatričce, která nás ihned poslala do nemocnice.
Na ambulanci jsme čekali dlouhých 35 minut, než nás přijali. Ačkoliv jsem netušila, že je Honzíkův stav kritický, sestra po prohlídce okamžitě zavolala lékaře. Bez dalšího vysvětlení mi vzali syna a spěchali s ním na oddělení. Zůstala jsem sedět na chodbě, srdce plné obav, zatímco informace jsem získávala jen okrajově.
Nakonec přišel primář s novinou, že Honzík má vážnou infekci srdce a že je jeho stav kritický. V sanitce jsem seděla vepředu, oddělená od svého syna. V krajské nemocnici jsem opět čekala na chodbě, než mi lékař sdělil, že Honzík má diabetes a došlo u něj k metabolickému rozvratu.
Po další hodině mě k němu pustili, to už měl zavedený centrální žilní katetr. Nesměla jsem u něj zůstat, ale ubytovali mě v budově. Tak jsem alespoň odsávala mléko a nosila jim ho. V noci jsem za ním nesměla. Druhý den mi sdělili, že nás převezou do Motola. Že sice s diabetem zkušenosti mají, ale ne s takto malými dětmi. Tam proběhla série vyšetření, kdy zjistili, že má Honzík infekci podkoží
a rozsáhlou trombózu v levé noze po zavedení centrálního žilního katetru. To se bohužel může stát. Proto jsme prvních pár dní byli na JIP, kde se řešil tento stav než jsme se dostali na dia oddělení. Tam již byla synovi nasazena pumpa. Po týdnu jsme odcházeli domů a ještě další tři měsíce jsem mu dvakrát denně musela píchat do bříška léky na ředění krve, kvůli té trombóze.
V těchto náročných chvílích se naše rodina semkla jako nikdy předtím. Každý den jsme čelili novým výzvám, ale společně jsme našli sílu a odvahu pokračovat. Ukázali jsme, že láska a podpora mohou překonat jakoukoliv překážku. Tato zkušenost nás spojila a ukázala, že společně můžeme zvládnout cokoliv. Honzíkova cesta nám připomíná, že i v nejtěžších okamžicích může být rodina pevným základem, který nám pomůže překonat vše, co nám život přichystá.
Maminka Lucie Boháčová
